Nápis.png

22. 3. 2015

Afghanistán Milovece 2015
Datum: 24. - 26. 4. 2015
Čas: 9:00 - 16:00 (poslední den)
Účastnili se: Honza Ku., Dan S., Tomáš K., Martin H., Adam P., Rosťa P.
Areál: Milovice (CQB + les) --->
Informace o akci v článku
 
. . .


 
Letos jsme se odhodlali jet na legendární Milovický Afghanistan. Byli jsme registrováni za ISAF. Na akci s námi měli spolupracovat Žoldáci Raškovice. Vše dopadlo tak, že jsme byli posláni na základnu NORAD, fungující v military duchu. Všem zúčastněným členům 10b + 1 SB.
 
. . .

Jak se říká, ráno moudřejší večera a i v případě zhodnocení této akce a ve své podstatě vytvoření recenze na Afghánistán Milovice (dále "Afg") se počkání do dalšího rána od akce vyplatilo. Začněme tedy od samého začátku. Chci upozornit, že důrazně doporučujeme přečíst celou recenzi, od začátku do konce, aby nebyly jednotlivé myšlenky a informace vytrženy z kontextu a že následující řádky obsahují dojmy a názory našeho týmu, především ovšem velitele Honzy K.
 
Zkušenosti s Afghánistánem v Milovicích, 24. - 26. 4. 2015
Náš tým se rozhodl, že je na čase zúčastnit se legendárního Afg, načež veškeré snažení a očekávání se upnulo tímto směrem. Zajišťování volna v práci, ve škole, doma i v posteli, zajišťování výbavy, náhradních kvérů i nových kvérů, pyrotechniky, jídla... Následovala zdlouhavá debata s rodiči účastníků mladších 18 let, ujišťování, upřesňování, koordinace... Nechutný bylo zjištění, že organizátoři mají pouze 400 míst pro lidi z ČR, zbytek vyhrazují "přátelům ze zahraničí". Přednost měly předem zaplacené registrace, což jsme na jednu stranu chápali, na druhou stranu to pro nás znamenalo drobný problém. Zprvu organizátoři odpovídali stroze a negativně - nezájem, že jedete přes celou ČR. Zaplaťte předem a máte svý místo, jinak nasrat. Ve čtvrtek bylo jasno - vyjíždíme v pátek v 9 hodin, abychom dorazili co nejdřív. Když jsme organizátory telefonicky informovali, že jsme vyrazili z Ostravska a že vážně nechceme jet zbytečně, tak ať nám na rovinu řeknou, jestli máme jezdit, nebo ne, přátelský hlas na druhé straně nám sdělil, že bez problémů. Cesta byla nechutná, téměř 6 hodin v autě se na člověku vážně podepíše.

První naše překvapení bylo, když jsme se dozvěděli, že máme jít na NORAD, ačkoliv jsme byli registrováni pod ISAF. Byli jsme ujištěni, že se s přáteli z Raškovic setkáme, ačkoliv jdou za ISAF mechanizované, tak jsme neprotestovali. Na základně NORAD nám k našemu obrovskému překvapení oznámili, že jdeme pozdě (přestože byl regulérní den a regulérní hodina registrace, hra měla začínat až v 23:00 a my dorazili kolem 15:30) a najednou po nás chtěli občanský průkaz, opsat si číslo OP a v kontrastu s lidmi na registraci trvali na tom, že vstup na NORAD je závazný a jak jednou vstoupíme, nesmíme vystoupit. Navíc nám bylo tvrzeno, že jako ISAF pěchota bychom běhali za mechanizovanými a moc si nezabojovali. Vidina military režimu (a tedy zajímavého zážitku) nás zlákala, tak jsme nakonec kývli.

První zážitek na NORAD byl spíše pozitivní - spaní ve velkém hangáru, opevněná základna, pomocné práce při budování opevnění. Jak čas ubíhal a základna se plnila lidmi, začal drill na základně tvrdnout - najednou jsme zjistili, že za porušení všemožných pravidel se rozdávají fyzické tresty a smysluplnost těchto pravidel nám až na dvě výjimky (cigára, zajištěný kvér) nikdy a nikým nebyla vysvětlena. Na základně fungovala hierarchie velení, která nám nebyla včas nikým vysvětlena a jednotlivé rozkazy a náhledy na pravidla, za něž se rozdávaly fyzické tresty, byly někdy v naprostém rozporu. Uvádíme seznam pravidel:
  • Vždy nosit pokrývku hlavy
    • většinou bylo jedno, zda jste měli helmu, klobouk, nebo ponožku. Hlavně, že nikdo neviděl vrše vaší hlavy
  • Dodržovat ústrojovou kázeň
    • Nezdálo se, že by na tom někdo trval, ale zajisté za to minimálně jednou někdo klikoval
  • Vždy nosit zbraň
    • později jsme zjistili, že se trvá na primární zbrani
    • dále jsme zjistili, že zbraň může být u kolegy, ale jak kdy
    • někdy mohla být dokonce zbraň ve stanu a my mimo stan
  • Mimo službu zbraň vždy vybitá a zajištěná
  • Nikdy nestřílet bez rozkazu nebo napadení
    • toto z nás činilo cvičné terče
    • pozitivem bylo, že střelba = průser
  • Střílení povoleno pouze na střelnici
    • zjistili jsme, že je třeba oznamovat cvičnou střelbu
    • dále jsme zjistili, že si nesmíme vylepšit cvičný terč, ačkoliv tento byl téměř naprosto nepoužitelný
  • Zákaz pohybu po základně mimo službu
    • občas to nevadilo, především jsme však nesměli lézt do zákopů
    • Důležité bylo netvořit příliš početné hloučky
  • Zákaz kouření od 22:00 do 5:00
    • tohle nám bylo vysvětleno tak, že cigareta jde v noktovizoru vidět jak reflexní světlo. Sorry, ale základna se snažila téměř vždy svítit, takže člověk s noktovizorem, snažící se nás odhalit, by buď oslepl, nebo (v případě výpadku generátoru) stejně viděl, jak si tam "vesele" stojíme v bungru
    • jeden ze zákazů, který vedení základny vesele porušilo hned první den
  • S vesničany komunikuje výhradně velitel družstva
    • tohle se nám stalo jednou osudným
  • Rozkazy velitele musí být bez výhrady splněny
  • V noci svítit výhradně červeným světlem
    • neplatilo pro nasvětlování perimetru
    • občas neplatilo ve stanu
  • Zákaz opuštění základny
    • za to se počítal i vstup mimo perimetr, označený páskou

Byli jsme rozdělení celkem do tří družstev, která se střídala v rotaci. Naštěstí týmy byly pospolu. Rotace znamenala, že jedno družstvo se flákalo (rozuměj spalo/nudilo se ve stanu), jedno drželo hlídku bungrech opevnění, jedno bylo na patrole (misi mimo základnu) a v tomto se postupně střídala. Dobrý nápad, těžko říct, zda zkoušeli sled volno-patrola-hlídka, který by mnozí, dle našeho průzkumu, považovali za vhodnější, neboť použitý volno-hlídka-patrola znamenal 4 hodiny v kuse flákání a pak 2 hoďky akce (formálně). To bylo naše další rozčarování, jelikož jsme měli tu představu, že nám chozením upadnou nohy a akcí a adrenalinem vystřelej žíly.

Čekali jsme, že vzhledem k vysokému počtu stran nám bude dopodrobna a jasně na brífingu definováno, kdo je kdo, po kom střílet a po kom ne. Ovšem, nestalo se. Doufali jsme, že když má velitel družstva rozhodovat o tom, kdy a na koho střílet, bude o tom spraven alespoň on. Další omyl. Dostali jsme pouze vágní informace o tom, jak má zástupce které strany vypadat.

Po přidělení do družstva nám vedení vybralo velitele, který se ukázal být nezkušeným a bohužel i neschopným velet v boji (což se ukázalo při první patrole). První tři hodiny jsme měli volno, pokusili jsme se tedy spát, což se záhy ukázalo jako nemožné kvůli probíhající demonstraci vesničanů před základnou. Vzrůšo, hnedka ze začátku?? Paráda!! Snažíc se usnout v tom lomozu, těšili jsme se na vlastní hlídku. Co čert nechtěl, nevyspaní jsme byli posláni do totální tmy v bungrech a téměř absolutní tmy všude okolo - světla nefungovala. Už při oblékání výstroje jsme narazili na první problém - ačkoliv nám bylo řečeno, že ve stanu si přisvítit můžeme, najednou to byl problém a byli jsme sjeti za to, že si svítíme klasickým světlem při hledání věcí a obouvání se. Světlo jsme zhasli a přestože jsme protestovali, že nic nevidíme, červené světlo nemáme a vážně netušíme, jak si sakra máme takhle včas všecko nasadit. Ačkoliv dotyčný červeným světlem disponoval, odmítl nám pomoct a naopak nás sjel, že nám to děsně trvá. V dírách, jak byly slangově bungry označovány, jsme byli po dvojicích, nejspíš z praktického důvodu - abychom neusnuli. Naše rozčarování gradovalo - nudná hlídka, sem tam buzerace. Počátek litování, že jsme netrvali na ISAFu a vstoupili na NORAD.

Následovalo překvapivé zjištění, že po 3 hodinách nudy v dírách budeme místo patroly mít znova nudu, tentokrát kvůli volnu. Následovat měla klasická rotace, tedy po volnu hlídka a po ní patrola. Na hlídce se stal první fail - zaregistrovali jsme v hloučku vesničanů, kteří přišli k základně žebrat o vodu, jedince s červenobílým šátkem na hlavě. Vzhledem k tomu, že nám bylo řečeno, že taliban má mít červený shemag a že po nich máme bez vyčkání střílet, rozhodl jsem se po vysílačce spravit velení o tom, že jej v hloučku vidíme a že jsme připraveni jej sestřelit. Dostali jsme potvrzující zprávu, náš odstřelovač, Martin H., tedy ode mne dostal rozkaz jej sestřelit, což se také povedlo. Následoval naštvaný koloběh, při kterém vojenská policie zjišťovala, kdo střílel a proč a hledala viníka. Ukázalo se, že ačkoliv měl zjevně vzhled talibance (dle vágního popisu) a po vysílačce přišel potvrzovací rozkaz, šlo o nevinného vesničana, vysílačka byla napíchnutá nepřítelem a naše pravé velení jednoduše neposlouchalo, co do vysílačky sdělujeme. K našemu překvapení šel na kobereček Martin H., ačkoliv dostal rozkaz od svého týmového velitele, tedy mne. Naštěstí mělo velení tolik rozumu, že jej za tento incident nepotrestalo. Velmi zajímavé ovšem bylo, že vetřelec dál sem tam vydával rozkazy do vysílačky a naše pravé velení na to reagovalo pouze tak, že nás jednou dokola osobně prošlo a informovalo, že nemáme na informace ve vysílačce brát zřetel. Co takhle změnit frekvenci?? Ideálně dát instruktáž, jak v případě podezření na špionáž frekvenci změnit pomocí kódu (jak to používá již dlouho náš tým)??

Následovala patrola. Prvním překvapením pro nás bylo, že jsme neměli žádnou možnost se jako družstvo tvořená dvěma týmy sehrát. Příprava 0, taktika "šachovnice" (náš cik-cak). Výsledek?? Náš tým, úplně vzadu celé formace, byl jediný, jehož členové znali a byli schopni formaci sestavit, držet a fungovat v ní. Za dlouhým zástupem lidí tedy byla naše formace. Po 5 minutách pochodu přes volné pole do kopce jsme narazili na "kino", obehnané plátěnými zdmi. Zpoza kina se vynořil nepřítel, který do nás (samozřejmě jako první) pustil salvu, na což jsme neorganizovaně reagovali. Posunuli jsme se do boku kina k lesu, kde jsme ovšem narazili na ozbrojenou vesnici. Zatímco celé družstvo mířilo na kino, já dal rozkaz svému týmu otočit se o 180° a chránit zadek - tedy chránit nás před ozbrojenou vesnicí. Vesničané nám vyhrožovali, že začnou střílet, pokud nedostanou 5 glejtů (glejt - možnost ozbrojit se), na což jsme reagovali dle rozkazů tím, že jim přivedeme velitele. Přes naše hlasité řvaní, ať okamžitě jde velitel družstva tuto situaci řešit a varování, co nám hrozí, náš velitel stále urputně střílel směrem kino. Po chvíli kdosi poslal rozkaz, ať se stáhneme podél lesa do pole, na což jsme reagovali zrpvu chráněním ústupu družstva (za doprovodu salvy z vesnice) a následně útěkem v domění, že se stahujeme za perimetr. To se ukázalo jako negativní ve chvíli, kdy velitel družstvo zastavil uprostřed kopce (rozuměj otevřeného pole), na ráně z kina i vesnice. Následoval masakr celého našeho družstva za nadšení vesničanů, kteří měli rázem o 19 glejtů více - tedy o 19 ozbrojenců víc.

Po tomto masakru byl velitel družstva vystřídán novým. Začátek vypadal slibně - znal aspoň teorii taktik a formací a postupů v nich. Hned při probírání strategie jsme ovšem narazili na varovný signál - přes naše protesty trval na tom, že nejzkušenejší půjde vepředu. Nejzkušenější vepředu formace?! Protestovali jsme, že takhle při prvním kontaktu a první salvě dostane právě nejzkušenější a zároveň velitel daného týmu a že efektivnější je nasadit dopředu středně zkušeného, jehož ztráta není natolik velká. Velitel družstva oponoval, že právě proto zde chce nejzkušenějšího, aby ostatní nedostali salvou a nevlezli do kontaktu a náš návrh zamítl. Následovala mírová mise, při níž jsme si plně uvědomili, jak to v tomto prostředí chodí - my, NORAD, jsme cvičné terče téměř pro každého kromě ISAF a PMC. Dále, ISAF mechanizovaní nejsou na akci proto, aby nám pomohli při napadení, ale proto, aby se mohli vozit. Byli jsme napadeni Talibanem, nebo ozbrojenými vesničany (těžko říct, říkali sme Taliban, ale byli to prostě vesničani se zbraněmi), po těžkých ztrátách, kdy jsme ztratili víc jak půlku družstva, jsme se dali na útěk do lesa. Náš velitel následně nechal dva členy našeho týmu, ať postupně a bez krytí dovedou raněné k nám do lesa a základně nahlásil, že jsme nepřítele do jednoho postříleli a utržili jsme ztrátu víc jak půlky družstva. Nerozumím tomu, proč jsme tak zoufale utíkali a proč ti, kteří kryli zadek tvrdili, že se nepřítel stáhl, když jsme je podle velitele do jednoho postříleli, ale dobře. Zároveň jsme také pochopili, že ačkoliv byla teorie pěkná, praxe byla vpostatě téměř totožná s předchozím postupem (až na to, že jsme do chvíle kontaktu byli jakž takž schopni postupovat ve formaci). Po postupu terénem a rozkazu z velení, že máme dokončit misi, jsme narazili na vesnici, kde jsme dovedli raněné a předali humanitární pomoc. Já a Dan S. jsme na chvíli odběhli, abychom dohledali ztracený kryt závěru od týmové zbraně, načež jsme zjistili, že nás družstvo bez varování opustilo.

Následoval trpký pocit - zůstali jsme sami, v neznámém terénu, bez spojení a téměř neustále na dostřel od různých skupinek lidí. Vzhledem k téměř nulové informovanosti o tom, kdo je nepřítel a kdo ne, jsme nikdy nevěděli, zda můžeme či nemůžeme střílet, zda jde o jistého spojence, nebo potencionálního. Vzhledem k tomu, že jsme po početné skupině měli zapovězeno střílet, jsme se drželi v povzdálí a snažili se být nespozorováni, což se nám dařilo dobře. Po chvíli jsem rozhodl následující:
  1. Jsme dva a stále narážíme na skupinky, které jsou potencionálně nebezpečné. Jsme v těžké nevýhodě a naší jedinou šancí je dostat se opět na základnu
  2. Pokud chceme zjistit, kdo je nepřítel, musíme některou ze skupin sledovat až do chvíle, kdy sama přijde do konfliktu s jinou. Poté si vybereme, která se nám zdá "přátelštější" a pomůžeme jí
Vydali jsme se tedy na cestu, při níž jsme minuli množství různorodých skupinek (kromě nám relativně jasně zřetelných jednotek NORAD či ISAF) a dostali se až k základně, načež byl kolega sestřelen příslušníky PMC v domění, že jsme talibanci (ačkoliv jsme již byli ve spojení s naší základnou a informovali je, že se nacházíme v lese před bránou a ať po nás nikdo nestřílí). Zoufale jsem, kryjíc se pod zuřivou salvou PMC, řval, ať přestanou střílet, že jsem voják z NORADu. Po chvíli PMC pochopili, že se jim pokouším cosi sdělit a po troše komunikace a zkusmých dávkách z jejich strany mne nechali dojít k sobě. Následně jsem se pokusil vyčistit les od Talibanu před základnou, kde mi ovšem překvapení Talibanci (či co to bylo), jimž sem vlezl do zad, vysvětlili, že já jsem sám a jich je 5, takže ačkoliv jsem mířil první a celou dobu měl prst na spoušti (pouze jsem se pokusil vyjednávat a ne bezhlavě střílet), jsem já ten mrtvý a ne jejich kolega, jenž byl již technicky mrtev. Když jsem se dostal na základnu, byl jsem okamžitě a bez přestávky poslán k jednotce do díry.

Další patrola, která následovala, nám dokázala, že náš velitel družstva sice má jakž takž představu, jak mají formace vypadat a fungovat, ale nezvládá efektivně praxi ani jednotlivé základy (rozestupy). Pochodovali jsme dobýt kino, za nímž se formovala početná skupina ozbrojenců. Do poslední chvíle jsme doufali, že velitel družstva přijde s elegantním manévrem, při němž bychom měli na otevřeném, do kopce stoupajícím prostranství šanci. Velitel družstva zastavil formaci, seběhl se se svou velící skupinkou a dlouho s nimi diskutoval. Následující rozkaz nás natolik uzemnil, že jsme prostě neměli slov a nezmohli se na odpor - VPŘED!!! Ve zkratce?? Naběhli jsme ve formaci cik-cak čelem do rojnice nepřítele a opět byli zmasakrováni.

Večer nás velitel družstva nevzbudil na hlídku, my si nastavili čas příliš pozdě, takže nebyl v tom úplně sám. Načež byl velitel družstva vyhozen ze základny a nejspíš i z akce a do velení družstva jsem se dostal já. Upřímně, předchozím velitelům jsem jejich úděl ani trochu nezáviděl - téměř nulová příprava a nemožnost trénovat s družstvem, složeným z několika týmů, neznalost nepřítele... Já se upínal alespoň k tomu, že jsme již podnikli tři patroly a zároveň že jsme v konečné fázi měli střílet téměř po všem, co potkáme po cestě. To se ovšem nakonec nekonalo, protože spousta účasntíků zvládla odjet dřív, spousta protivníků se zvládla slušně ožrat za chápavého přikyvování vedení NORADu - evidentně se to tady děje běžně. Incident s požitím omamných látek na základně nebudu rozebírat, aspoň byli dotyční potrestáni.

Ve finále se nám přišli ráno PMC vysmát, protože šli na poslední zátah na zbytky bojeschopného Talibanu, zatímco my museli držet hlídky v základně. Režim na základně byl nakonec předčasně ukončen a bylo nám řečeno, že si můžeme jít dle chuti zastřílet, ale že je vysoce pravděpodobné, že se bude množství Talibanu pohybovat po areále bez brýlí. Tak jsme si nechali zajít chuť a jeli se podívat po našich přátelích z Raškovic.

Tady přišel poslední velký šok - zaplatili si přes 1000,- za vstup, aby mohli jezdit na vojenské technice a nakonec prý jeli jen 2x a to ještě museli škemrat u velitele ISAF. Vojenská technika jezdila často, ale prý většinou naložena "přáteli z Itálie" organizátorů. Pro info, přátelé z Itálie se zastavili i na NORADu, kde nám měli vypomoct. Výsledek byl, že jak přišli, tak si lehli a usnuli a nakonec prostě zmizeli, nebo byli vykázáni, těžko říct.

ZÁVĚR
Možná je to příklad kognitivní disonance, ale nejsem z akce tak zklamaný, jak se možná na první pohled zdá. Ano, akce byla na 100% jiná, než jsme čekali. Některé věci se vážně nepovedly. Na druhou stranu, tohle je nejspíš ten pravý Afg zážitek - voják sedí na základně na prdeli a zasraně se nudí. Buzerace za různý píčoviny mu lezou krkem a je nadrženej na boj. Dokud je na základně, je hrdina, ale sotva vytáhne paty ven, ocitne se v nepřátelském prostředí, kde je jak chodící terč na střelnici, téměř každý je nadrženej sundat ho při první příležitosti, ale on, mírový voják, nemůže střílet jen tak po někom. Projíždějící technika naložená vojáky je hřebíček do pomyslné rakve tohoto pocitu - krásný, impozantní, ale tobě konkrétně sou platný jak mrtvýmu zimník. Dále vojenský režim na základně sice na první pohled vypadal zbytečně nabobtnale a nesmyslně, ovšem každý detail měl něco do sebe - například kvér vždy u sebe. Takhle byly vždy a všichni připraveni chránit základnu. Nebo zákaz střelby. Kdykoliv sme tedy slyšeli střelbu (kromě hlášené cvičné), věděli jsme, že je zle, protože někdo od nás byl s největší pravděpodobností napaden. Byla to akce naprosto jiná, než jsme čekali. Ale upřímně - kdyby byla prošpikována bojem a dokonalou organizací, pěkně bychom se k smrti vyřádili, spokojeně jeli domů, věšeli svý fotky na FíBíčko... Ale ve své podstatě by to byla akce jako každá jiná. Tenhle zážitek je jedinečný. Asi každý sofťák tělem i duší by si tímhle měl projít.

 



 
. . .
Snímek obrazovky (85).png
. . .















. . .
29.04.2015 21:14:20
Hejt
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one